|
Hudební projekt s názvem ZIMA s hudbou a textem Pavla
Vindušky je příběh s pohádkovými rysy. Hudební styl by mohl být označen, jako Art rock se symfonickou kompozicí.
Muž otočil klíčem ve dveřích a zamkl. Nadvakrát. Zevnitř.
Přesvědčil se, že jsou opravdu zamčené, ale stejně přes ně ještě zastrčil
petlici. Místnost se ponořila do tmy, avšak jen do chvíle, kdy muž vypínačem
rozsvítil elektrické louče. Okenice již dávno zakrývaly všechna okna, stejně
jako o patro výš, kam muž vzápětí vystoupal po strmém dřevěném schodišti.
Každým dalším patrem zrychloval, až konečně stál v patře nejvyšším.
Schodiště už dále nepokračovalo, muž přesto vzhlédl ke stropu, v němž se
skrýval nenápadný poklop. Odkudsi se mu v rukou ocitl půdní žebřík, který
k poklopu zavěsil. Poté z police opodál sňal starobylou petrolejku,
kterou zmáčknutím knoflíku rozsvítil. Za chvíli již její mihotavá zář
osvětlovala půdní prostor nad poklopem. Muž došel ke střešnímu oknu a
s pomocí stoličky se k němu vyšplhal. Odložil svítilnu a opatrně
otevřel okno.
Letmým pohledem splynoucím v jednu pestrobarevnou čáru
přejel bez zájmu lesk a rej podvečerního ruchu v ulicích pod ním. To
již však upíral svůj zrak na skleněnou stěnu, pokrývající město. Vykloněn
z okna pozvedl ruku směrem k onomu skleněnému „poklopu“ a přivřel
oči. Obrátil ruku dlaní vzhůru a ukazováčkem a prostředníkem pomyslně
nadzvedával stěnu ze skla. Jako kdyby na dálku vytahoval roletu, zvedal muž
skleněnou zábranu a v dáli za ní mohl konečně spatřit zasněžené pláně
halící se do nastávajícího šera. A v něm viděl spousty světel, mohly to
být hvězdy, nebo andělé. Anebo třpyt sněhových vloček padajících k zemi.
Jedna mu právě přistála na dlani. Sevřel dlaň.
A otevřel. Vločka tam byla, ne však nadlouho. Vítr mu ji
sebral, on ale nesmutnil. Tisíce dalších se míhaly kolem něho, vítr je házel na
mužovu tvář, ruce i dlouhý zimní plášť. Stál sám uprostřed sněžných plání…
|